Bojkovsko

Za 20 minut jízdy autem dorazíte z Uherského Brodu (přes obce Šumice, Nezdenice a Záhorovice) do Bojkovic – malebného městečka s necelými 4,5 tisíci obyvateli, které je bránou do Bílých Karpat.

Právě toto místo jsme si vybrali pro náš celodenní výlet a už při prvotním sepisování itineráře nám bylo jasné, že nám jeden den rozhodně stačit nebude!

Svoji pouť jsme započali na vyhlídkovém místě Vranovy Žleby, na kterém je menší posezení, minirozhledna a hlavně – nádherný výhled na údolí Bojkovic, nad kterým se tyčí zámek Nový Světlov. Poté jsme autem sjeli přímo do centra města (možností k parkování je tu nespočet, i v samotném středu města) a vydali se na jeho dopolední prohlídku.

Byli jsme si prohlédnout raně barokní kostel sv. Vavřince, který byl postaven v 17. století dle návrhu Jana Křtitele Erny, do kterého jsme měli možnost i nahlédnout. O tom, jakou je kostel dominantou, jsme se přesvědčili ještě k večeru, kdy jsme měli při zpáteční cestě nádherný výhled na celé Bojkovice, kterému dominovaly právě dvě hlavní věže kostela.

Následně jsme pokračovali do infocentra, které je v budově na hlavní ulici, sídlí zde i pošta a známé muzeum Bojkovska. Do deníčku jsme si nakoupili turistické vizitky a vydali se na jeho zrychlenou prohlídku. Nakonec nám bylo líto, že jsme si na muzeum nevyhradili více času, protože nás velikost prostor a počet expozic překvapil – od pravěkých nálezů, přes řemesla, soudnictví, církev, umění, po ukázky dobových vybavení školních tříd či bytů apod. Nejvíce nás však zaujala část, která se týkala Moravských Kopanic.

Po prohlídce muzea jsme se vydali na prohlídku samotného města. Prošli jsme se uličkami, nakukovali do výloh a kvůli parnému letnímu dni jsme se osvěžili na náměstíčku s vodotrysky, kde jsme si na chvilku namočili nohy a odpočinuli. Náměstí je pojmenováno po Josefu Tillichovi, příteli T. G. Masaryka, který v Bojkovicích působil jako obvodní lékař a zastával i funkci lékárníka. V roce 2016 bylo náměstíčko zrekonstruováno – na nábřeží Olšavy se z betonových kvádrů udělalo sezení, vybudovala se zde fontána a bylo tu nově postaveno dětské hřiště.

Další zastávkou pro nás byl zámek Nový Světlov – od náměstí jsme šli po hlavní ulici směrem na Uherský Brod, za železničním přejezdem jsme zabočili doleva, pokračovali kus po silnici a poté jsme po panelové cestě došli lesem až nahoru na kopec, kde jsme po zabočení doprava došli až k branám zámku. Vrata byla otevřená, mohli jsme tak nahlédnout do zámecké zahrady s vodotryskem, v případě zájmu jsme si navíc mohli zaplatit i prohlídku. Zámek je pro svůj nádherný vzhled (sloh anglické tudorské gotiky) často vyhledávaným místem ke konání svateb, a tak je pro veřejnost o víkendech většinou uzavřen, ve všední dny je turistům otevřen od 10 do 16 h, a pokud se sejde skupinka čtyř a více osob, prohlídka se uskuteční. Její délka je cca 40 až 60 minut, závisí především na počtu návštěvníků a jejich případných dotazech.

Krátce před polednem jsme se vrátili do centra města, kde jsme se v kavárně Lucerna občerstvili kávou a výbornými vaflemi a nabrali jsme síly na naši odpolední túru – téměř dvacetikilometrový turistický okruh na žítkovské kopce a zpět.

Podél nábřeží jsme se vydali zpět k infocentru, kde jsme se u potoka napojili na cyklostezku, která nás podél potoka dovedla až do vedlejší obce – do Pitína. Po této stezce jsme prošli celým Pitínem a postupným nenáročným stoupáním jsme šli vstříc Moravským Kopanicím. Postupem času se z „asfaltky“ stala kamenitá cesta a z kamenité cesty udusaná lesní cestička.

Okolo Olšavy jsme vystoupali na nejvyšší kopec naší poutě – na Hradisko, kde jsme se na chvíli usadili na klády a odpočívali. Podle chytrých hodinek jsme v tomto bodě za sebou měli (z bojkovického náměstí až na toto rozcestí) asi 10 kilometrů a zabralo nám to asi 3,5 hodiny vycházkovou chůzí. Po krátkém odpočinku jsme se napojili na červeně značenou turistickou trasu a pokračovali v naplánované trase. Cesta vedla, víceméně, po rovince a příjemně nás chladil okolní les.

Následně se nám otevřel ten nejkrásnější výhled na Žítkovou – mohli jsme vidět až za slovenské hranice. Po cestě, která měla asi tři kilometry, jsme došli na další rozcestí, tentokrát Skaličí, kde jsme se u studánky napojili na modré značení – na Cyrilometodějskou stezku, která nás měla dovést zpět do Bojkovic. Procházeli jsme lesem, občas potkali nějakého turistu, minuli rozcestí Pod Lokovem a kochali se nádhernou přírodou. Po asi dvou kilometrech jsme vyšli z lesa a pokračovali v naší túře po cestě, která vedla skrze louku, a sešli jsme až do vesničky jménem Krhov.

Zde jsme měli na výběr ze tří možností – vrátit se nejkratší cestou po hlavní silnici do Bojkovic, nebo se napojit na cyklostezku a vrátit se podél Bzovského potoka o trochu delší cestou, anebo projít Krhovem a vyšlápnout si další malý kopeček na rozhlednu Na Skalce (na obrázku jsou dané varianty značeny tečkami). Sice jsme již byli unavení, ale svítilo nám příjemné podvečerní sluníčko, a tak jsme se rozhodli pro ještě jeden menší výšlap.

Za Krhovem jsme se napojili na příjemnou lesní cestu a zbylých 300 metrů k rozhledně jsme šli po louce. Vzdálenost od krhovské hlavní silnice až po vrchol kopce s rozhlednou byla asi 1,5 kilometru, výhled v podvečerním slunečném oparu však opravdu stál za to! Po louce jsme se pak vrátili zpátky na hlavní cestu a kolem bojkovického letiště jsme se vrátili zpět k autu.

Za celý den jsme ušli necelých 30 kilometrů a ačkoli se, až na krátké prudké pasáže, jednalo o nenáročnou pohodovou trasu, měli jsme pocit, že nám asi „upadnou nohy“. Nicméně to za ten krásný den v přírodě rozhodně stálo!

Autor: Janka Šimáčková