Hostětín

Vyrazili jsme za moštem a našli jsme ráj! I tak by se dala charakterizovat naše nová výprava do neznáma. Kdo by neznal hostětínský mošt, může však někdo říct, že zná samotný Hostětín?

Jedná se o malou vesničku s přibližně 240 obyvateli, která leží nedaleko Bojkovic pod úpatím Bílých Karpat, a která je ve svém okolí známa především pro svou environmentální činnost.

Přímo uprostřed vesnice se totiž nachází informační a vzdělávací středisko Centrum Veronica, které realizuje ve spolupráci se samotnou obcí Hostětín a s občanským sdružením Tradice Bílých Karpat nejrůznější ekologické projekty – postavila se zde například obecní výtopna na biomasu, kořenová čistírna odpadních vod, šetrné pouliční osvětlení, solární panely či pasivní dům, ve kterém středisko v současné době sídlí. Díky mnoha získaným oceněním a pro jeho věhlas jej v roce 2012 navštívil i britský princ Charles nebo o pár let později americký velvyslanec Andrew Schapiro.

V centru se také konají nejrůznější semináře, konference, školení, workshopy či přednášky – to vše na téma ekologického vzdělávání. Centrum dále poskytuje poradenskou činnost, nabízí i exkurze po zbudovaných objektech či možnost ubytování se stravou uvařenou z místních bio potravin.

Naši procházku jsme začali právě u Centra Veronica – nejen z důvodu, že se budova nachází přímo u hlavní cesty, ale také proto, že se přímo vedle ní nachází i vyhlášená moštárna a hned za ní ukázková užitková zahrada, na kterou jsme se těšili snad ze všeho nejvíce.

Zahrada je totiž koncipována tak, že si zde přijdou na své nejen děti, ale i dospělí. Děti určitě zaujmou hmyzí domečky, obydlí hadů a netopýrů, dřevěný xylofon nebo nejrůznější prolézací tunely a schovávačky. Dospělí zase ocení množství informačních panelů a nespočet cedulek s údaji o rostlinách, které jsou přivázány či zapíchnuty téměř u každého stromu a keře. V přední části zahrady se nachází lavičky a stoly, dřevěná lehátka či ohniště. Přes dřevěné mostky jsme se pak dostali do rozlehlého sadu, ve kterém jsou vedle sebe vysazeny nejrůznější druhy stromů. Protože se jedná o volně přístupnou plochu, není zde žádné omezení v podobě otevíracích hodin a vstupné do přírodní zahrady je tak zcela dobrovolné.

Vybrané peníze se pak využívají ke zvelebování zahrady či k jejímu případnému rozšiřování. Po prohlídce jsme se vydali na recepci Centra Veronica, kde jsme si zakoupili lahodný mošt, tematickou literaturu a rovněž také mapu okolí Hostětína s mnoha naučnými stezkami, která Vás bude stát pouhých 20 Kč (tuto mapu si však můžete stáhnout i zcela zdarma na webových stránkách centra).

S mapou v ruce jsme se pak rozhodovali, jakou trasu pro výlet po okolí zvolit – buď zelenou (cca 1 km dlouhá stezka obcí – od obecní výtopny přes veřejné osvětlení, moštárnu, pasivní dům, sušičku ovoce až ke kořenové čistírně odpadních vod), nebo červenou okolo Hostětína (cca 6,5 km dlouhá trasa s celkem deseti zastaveními v podobě zajímavých dřevěných laviček s ocelovými prvky, která začíná za obecním úřadem a končí u vlakové zastávky). Poslední možností byla žlutá se sochami. Nakonec jsme se rozhodli právě pro žlutou.

Od informačního střediska jsme se tedy vydali doleva po hlavní silnici a na konci vesničky, kde silnice uhýbá doprava dál, jsme pokračovali rovně okolo kříže a poté dál polní cestou do mírného stoupání (kolem solárních panelů na pravé straně). Za vesnicí jsme se napojili na žlutou trasu značenou velkým „S“ ve žlutém kroužku a šli jsme vstříc prvním dřevěným sochám.

Záhy jsme dorazili k soše „Objetí“, odtud už to byl jen kousek k „Pastýři“. Cestou, která vedla přes pole a louku, jsme sešli z kopce zpět k okraji vesnice, kde jsme u kořenové čističky odpadních vod našli „Vodníka“. Pokračovali jsme podél jezírek, kde jsme v sousedství památného dubu našli další z dřevěných soch – čtvercový rám s dvěma sedátky uprostřed nazvaný jako „Adam a Eva“. Od této sochy jsme se vrátili zpět k „Vodníkovi“, kde jsme se napojili na zeleně značenou stezku a skrze malý mostek přes potok Kolelač jsme došli až k zadní části ovocného sadu Centra Veronica, kterým jsme prošli zpět do užitkové zahrady až na hlavní silniční cestu, kterou jsme sem přijeli.

Tato první část okruhu byla dlouhá asi 2 kilometry a trvala nám tempem procházkové chůze necelých 40 minut. Trasa byla nenáročná – myslím, že by se dala zvládnout i s kočárkem. Velmi se nám líbilo, že jsme cestou potkávali spoustu lidí, kteří se o obec a její zařízení starají – u solárních panelů montéry, u kořenové čističky a studny u sochy „Adam a Eva“ zaměstnance údržby a dva pracovníky, kteří zde právě sekali trávu. Cítili jsme na sobě absolutní harmonii a určité splynutí s přírodou.

Pokračovali jsme však dále okolo hasičárny a kapličky, až jsme došli na druhý konec vesnice, kde jsme narazili na „Skřítky“. Cesta nás pak vedla lesem do mírného kopce, na rozcestí jsme se odpojili od modré a pokračovali žlutou stezkou – zde značenou jako „J“ ve žlutém kolečku, skrze úzkou cestičku jsme sešli k potůčku, od kterého už byl „Pramen“ jen nedaleko. Od něj jsme se vydali z lesa ven na velkou louku, až jsme došli ke krásné soše nazvané jako „Jahodiska“, od které byl výhled na celou vesničku pod námi.

Poté nás cesta vedla zpět do kopce vstříc „Strážci“, u něhož jsme se napojili na červenou a po necelém kilometru jsme kolem lavičky ze šestého zastavení došli až ke „Strážcům kočičího hradu“ – musím přiznat, že tady jsme se zdrželi asi nejdéle. Zmátl nás zde počet rozcestí, cesta nebyla příliš dobře značená a samotné Strážce jsme hledali asi půl hodiny (víc ale prozrazovat nechci – právě díky tomuto hledání mám zastavení nejradši a nechtěla bych Vás o něj připravit). Stejnou cestou jsme se potom vrátili zpět a nadále jsme šli po červené trase. Vyšli jsme z lesa a na louce jsme potkali dva obrovské nádherné duby – u prvního byl svatý křížek a lavička s výhledem k sedmému zastavení červené trasy, u druhého jsme pak našli „Krávu“. Pokračovali jsme dál po červené kolem lesa přes hlavní příjezdovou silnici směrem k dalšímu zastavení, kde na nás na okraji remízku čekala „Sova“. Podél lesa jsme se vrátili zpět do Hostětína, kde jsme si ještě zašli na vlakové nádraží pro „Pohlednici“ a poté jsme se již vrátili po silnici zpět k autu.

Tento druhý okruh byl přes 7 kilometrů dlouhý, při svých plánech ale počítejte s cestou navíc – na možné bloudění a hledání soch. Některé sochy jsou totiž tak důmyslně umístěné, že jsme kolem nich prošli, nevšimli jsme si jich a pak jsme se k nim znovu vraceli. Pokud toužíte po klidu, pak byste tuto trasu rozhodně neměli vynechat – během procházky jsme totiž za celou dobu nepotkali ani živáčka.

Ačkoli jsme si zpočátku vybírali, jakou trasou půjdeme, velice rychle jsme zjistili, že se cesty navzájem proplétají – občas jsme šli zároveň i po zelené a ke konci naší pouti jsme se od žluté úplně oddělili a šli po červené.

Našli jsme celkem 12 dřevěných soch a jediná, která nám chyběla, je nejmladší socha s pořadovým číslem 13, která však není součástí žádného okruhu a našli byste ji až nedaleko Pitína. Co nás ale velice zaujalo je skutečnost, že je každá socha, ač jsou si některé velmi podobné, dílem jiného autora, a že jsou všichni sochaři z blízkého okolí Hostětína.

Prožili jsme zde nádherný den a můžeme tento výlet do přírody doporučit všemi deseti, především pak rodinám s dětmi – hledáním soch se totiž zabaví opravdu celá rodina!

Pár tipů navíc:

●        Rozhodně doporučuji zakoupit/stáhnout si mapu okolí – nejen, že jsme již dlouho neviděli tak dobře zpracovanou brožurku (jak z hlediska informačního, tak z hlediska průvodcovského), ale i proto, že když jsme se omylem odpojili z trasy, tak nás tato mapka zachránila.

●        Jelikož se jedná o malou vesničku, míst k parkování není mnoho. Uprostřed vesnice se však dá pohodlně parkovat před obecním úřadem, nebo o pár metrů dál u budovy místních hasičů. Bez problému však lze využít i autobusové dopravy – zastávka autobusu je přímo uprostřed vesnice před Centrem Veronica, rovněž také vlaku, jehož zastávka je sice na okraji, ale ihned se tak můžete napojit na různé turistické okruhy.

●        Co je důležité – mít s sebou již při příjezdu dostatek tekutin, popřípadě občerstvení. Mysleli jsme si, že si nakoupíme zásoby v místním obchodu kousek od obecního úřadu, ten však měl v tu dobu, bohužel, zavřeno.

●        Cestou zpět jsme se ještě zastavili v Bojkovicích v sezónním bistru Na Kopci, kde si můžete vychutnat výbornou kávu a sendviče.

Autor: Janka Šimáčková